(Ne)Mrtvá - 3.díl

14. února 2013 v 20:24 | Light |  (Ne)Mrtvá
Takže další díl :D ..Věnováno Sweet ;) a všem ostatním čtenářům :)



Celý plán na dnešek se celkem překopal, jelikož mi babička naschvál přenastavila budík, abych se prý pořádně prospala, což jsem moc nepobrala, jelikož jako mrtvá budu spát navěky ne? Takže můj den začal až v 09:12, když mi přišla SMSka od Edra, jestli dneska nemám čas a nešla s ním ven. Ono se lehce řekne, že to teda všechno posunete, ale odkdy jde smrt odsunout? Tím pádem mě vlastně napadá i otázka odkdy jde určit den naší smrti? Od té doby co je moje babička "šamanka".
Po ranní hygieně a snídani nastal čas na loučení. Nechtělo se mi do toho, ale babička mi dnes přišla plná energie a s dobrou náladou. Jakoby se těšila až tu nebudu. Rozloučení nebrala tak vážně jako já. Brečela jsem jí v náručí a pořádně se k ní tiskla. Nejspíš je to už naposledy, takže nemám v plánu to nějak zanedbat! Babička se ale stále usmívala a chlácholila, že to bude v pořádku. Dokonce mě od sebe začala odstrkovat až už jdu, abych nepropásla svoji vlastní smrt. To mě vyvedlo z míry. Babička je empatická a vždy citlivá. Tohle mi na ni nesedí. Ledaže...Ledaže to má nějaký skrytý význam. Význam, který mi nedochází! A to mě zevnitř sžírá!
Dobře, takže když si k srdci připustím, že babička dnes "není ve své kůži", tak i tak stojím zaraženě na prahu jejího bytu a koukám na zavřené dveře. Zavřela mi je přímo před nosem. Tohle má být moje milující, ztřeštěná babička? Ztřeštěné to je, ale milující? No nevím. Podle to by mělo vypadat jinak.
Se srdcem, které je napůl rozdrcené, jsem nasedla na autobus a jela domů. Domů za svou mamkou.
Víte co? Popíšu vám to zrychleně, aby jste byli v obraze, jelikož nic důležitého co byste museli vědět se zatím neodehrálo. Mamka mě přivítala s otevřenou náručí a úsměvem na tváři. Celou dobu jsme si povídali a já vypila dva teploučké čaje. Nakonec nastal čas, kdy jsem ji musela opustit a rozhodla jsem se místo knihovny navštívit Endra. Byl překvapený když mě uviděl u dveří. Hodil na sebe bundu a vyšli jsme. Rozhodla jsem se plácnout dvě mouchy jednou ranou, tak jsme vyrazili na "moje" místo...Vlastně to je místo naší čtyřčlenné party. Scházíme se tam a klábosíme o všem možném. Někdy někdo přinese i něco k pití a cigárka by se taky někdy dali sehnat, ale jejich fandou jsem nebyla....Zkusila jsem to asi dvakrát a od té doby ne. Ani mi to nevadí, nemám o to zájem.
No a vlastně někde tady se teď nacházím...
"Dáš si?" nabízí mi zapálené cigáro.
"Ne." vrhnu na něj pohled s povytaženým obočím, jakože to nebyl dobrý vtip.
"Tak povídej. Co se děje?" je opravdu skvělé mít tak dobrého kámoše! Je jako můj bratr! No, i když já bratra nemám, takže nemůžu soudit, ale víme o sobě navzájem vše. Ví i o mé babičce.
"Chtěl by si vědět kdy zemřeš?" zaskočila jsem ho touto otázkou.
"Ne! Už jsme to přece jednou rozebírali. Oba jsme se shodli na tom, že jen blázen by to chtěl vědět...Proč?" kouknul se na mě přes černou ofinu, která mu padala do obličeje. Byl o tři roky starší než já, ale většinou jsem si já přišla jako ta rozumnější.
"Jen tak...Včera jsem mluvila s babičkou..." popošla jsem blíž k němu a hlavou se opřela o jeho rameno. Nikdy jsem to nedělala, ale teď tu byl jen pro mě a já potřebovala oporu. Něco o co se můžu opřít.
"Děje se něco?" odložil cigaretu na betonový schod a jednu ruku mi dal na rameno. Cítila jsem se v bezpečí. Chráněná!
"Víš jak mi někdy čte z ruky co velkého se mi další den stane?" zadržovala jsem slzy.
"Vždycky, jak nemůžeš usnout. Jo o tom vim." koukal na mě hnědýma očima plnýma očekávání. Nevím co se mu honí hlavou...ale asi ho nenapadá to co má být pravdou...
"Dneska mě čeká něco velkého." nevydržela jsem mu pohled oplácet. Sklopila jsem hlavu a zavrtávala se pohledem do země.
"A co?" zeptal se nedočkavě.
"Dneska mám zemřít." řekla jsem tichým hlasem, ale vím že mě slyšel. Celý ztuhl. Zřejmě by se v něm nikdo ani kapky krve nedořezal. Tohle opravdu nečekal. Byl zaskočený. Srdce mu vynechávalo bití. Odvážila jsem se na něj kouknout. Oči se mu leskly a do celého těla mu přešel mírný třes, ale i přesto se snažil kvůli mě vzchopit. Oplatil mi pohled a přimáčkl mě pořádně k sobě. Pevně mě objal kolem ramen a já jeho kolem pasu. Tiskl si mě k sobě. Bylo to naposledy co spolu mluvíme a oba jsme to věděli. Bude mi chybět a já jemu taky.
Zbytek našeho odpoledne byl většinou strávený v tichosti. Šli jsme spolu k mému otci. Edr mě k němu šel jen vyprovodit, ale už to, že pokračoval dál se mnou pro mě bylo dost důležité. Můj otec ho totiž neměl rád a pokaždé k němu měl nějaké řeči. Hodněkrát jsem Edra litovala, no a tak se stalo, že pokud jsem šla k otci, tak jsem šla sama.
S otcem jsem se akorát pozdravila a pořádně ho objala. Dál než na chodbu jsem nešla. Věděla jsem, že na mě Edr čeká, i když jsme se nedomluvili, a na jednu stranu jsem mu za to byla vděčná. Vztahy s rodiči jsem neměla ideální. Většinou mě strkali k babičce a často jsem měla pocit, že o mě ani jeden z nich nestojí, takže to loučení jsem tolik neprožívala. Tím, ale nechci říct, že jsem to neprožívala vůbec. Hned jakmile zavřeli dveře tak jsem spustila slzy, které nechtěli nikdy zastavit!
Když jsem měla loučení s tátou za sebou, tak jsem měla být na cestě ke svému místu, jelikož tam už jsem byla, tak mě Edr chtěl vytáhnout někam, kde jsem v životě nebyla a ukázat mi něco co jsem v životě neviděla.
"Počkej tady! Hned přijdu!" moje rameno opustila kamarádova ruka. Přešel přes ulici a vešel do malého obchůdku. Vím, že jsem do něj taky párkrát zašla, ale měli tam jen jídlo a cigarety. Nejspíš běžel pro ně.
Stála jsem na chodníku a koukala do oken toho malého obchodu kde Edr zmizel. Něco sem tam dělo, ale z takové dálky jsem neměla tušení co. Chvíli jsem tedy hleděla do kaluže na svůj odraz. Naštvaně jsem do ní po chvíli kopla a voda se rozprskla do všech stran. Netrpělivě jsem koukala na hodinky. Už tam stojím jak trubka deset minut...To je trochu moc ne? Co já vím, kdy mi srdce vynechá údery? Chtěla jsem se rozběhnout k tomu obchodu, ale nakonec jsem si přeci jen řekla, že mu dám ještě pět minut. Moje rozhodnutí se změnilo v okamžiku, kdy se v obchůdku ozvala rána. Lekla jsem se. Bylo to jakoby tam někdo střílel! To se mi vážně nelíbilo! Nerozhlídla jsem se a vletěla do silnice. Stačilo přeběhnout pár metrů a ocitla bych se přede dveřmi toho zatraceného obchůdku. Jestli osud tomu tak chtěl, nebo to má být úkol mého žití...to nevím, ale k té mini budově jsem už nedoběhla...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama