To si nevybereš - 2. Někdy je lepší sedět doma

16. února 2013 v 11:32 | Light |  To si nevybereš

Tak další kapitolka :) - m-ruselova- doufám, že se to bude líbit :DD


Běžela jsem na náměstí. Kolem mě se míhala zdejší cukrárna, obchod a pár malých domků. Když jsem dorazila k uličce kde se nacházel poslední roh, který mě dělil od náměstí, zahlédla jsem před sebou nějaký stín, který patřil člověku stojícímu za mnou. Rychle jsem se otočila. Nikdo tam nebyl. Stín už taky zmizel. Začal se mi zrychlovat tep. Měla jsem strach. Bála jsem se stát na místě, ale pokračovat v cestě mi taky nepřipadalo jako dobrý nápad. Ovšem něco mě k tomu stále táhlo. Vnitřní hlas mi našeptával ať to neřeším a pokračuji. Já jen doufám, že jednou na tu zvědavost nedoplatím.
Na náměstí bylo podezřele ticho. Nikde ani dušička jen nějaké papíry se váleli místy po zemi a pár kapek krve. Zděšením jsem ani nedýchala. "Tak tady už asi nikoho nenajdu." řekla jsem si a otočila se, že se vrátím zpět domů. "Ááa...!" vyděšeně jsem vyjekla.
"Pšt.." uklidňoval mě. Měla jsem pravdu. U nás doma se opravdu stavil můj spolužák.
"Co tu děláš ?" zeptala jsem se ho.
"To bych se spíš měl ptát já tebe ne ?" koukal na mě jako bych spadla z višně.
"To jako proč ?" nechápala jsem ho.
"Hořela škola a tady byl masakr a ty se jen tak sama jdeš projít zrovna sem ?"
"Úplně stejné to je i s tebou ne ?!" co mu je do toho sakra!
"Abych pravdu řekl, věděl jsem že se mě budeš pokoušet najít." oznámil mi.
"A jak si mohl vědět, že já budu vědět kdo u nás byl ?" stále jsem byla mimo.
"No...Řekněme, že jsem zařídil aby si mě hledala."
"Co ?! Fakt tě nechápu !" teď jsem byla opět vyděšená.
"Chci tě poprosit jen o jednu věc." řekl a tak zvláštně se na mě podíval.
"O co ?" stála jsem na proti němu a čekala co z něho vypadne.
"Jdi domů a zabal si jen ty nejpotřebnější věci. Rozluč se s rodiči a večer v osm se sejdeme u stáje kam chodíš jezdit."
"Děláš si ze mě srandu ?!" mám chuť mu vlepit facku.
"Promiň..." řekl a chytil mě za ruku. Najednou se mi zatemnělo před očima a padla jsem do hlubokého spánku.
O pár hodin později...
"Emo..." slyšela jsem jak mě někdo potichu oslovil. Konečně jsem se začala vracet opět k sobě, ale stále jsem nezvládla otevřít oči.
"Emo." někdo do mě šťouchnul.
Otevřu pomalu oči. Ležím na nějaké posteli a nade mnou někdo mluví. Je to ten kluk z náměstí. Ten kluk ze školy. Vzpomínky mi rychle vletěli do hlavy až mě začala strašlivě bolet.
"Co po mě chceš ?! Vždyť ani nevím kdo jsi !" rozeřvala jsem se na něj a chystala se utéct, ale mé tělo mě zradilo. Ruce mě neudrželi a opět jsem ležela.
"Klid...Já jsem Ryan." konečně se mi představil.
"A co tu dělám ?" ať nepočítá, že to mi stačí !
"Teď právě ležíš a pokládáš mi nepodstatné otázky." řekl a mrknul na mě.
"Děláš si ze mě srandu ? Co si mi to na tom náměstí udělal ? A kde jsem ? Chci přesně vědět město, ulici, číslo baráku, kolik je hodin a co je za den !" vyhrkla jsem na něj.
"Srandu si z tebe nedělám. Jsme stále v Cryptic City o pár ulic dál než bydlíš."
"A moji rodiče ? Určitě mě hledají !" v duchu jsem doufala, že to tak je.
"Konečně správná otázka." mrkl na mě.
Měla jsem chuť na něj skočit a začít ho škrtit, ale nějak se mi to nedařilo. Nemohla jsem se ani pohnout. S těží jsem hýbala víčky, ale teď už jsem si byla jistá, že to není tím, že bych byla takhle utahaná, ale působí na mě nějaká magická síla.
"Bylo trochu obtížné tvým rodičům nakecat, že spíš u kamarádky, protože žádné nemáš a oni to vědí, takže jsem nakonec řekl, že spolu chodíme a táta jede někam do Anglie a má o jednu letenku navíc. Takže si myslí že jsem jeli slavit naše tří měsíční výročí." objasnil mi.
Chvíli jsme každý hleděl do prázdna a ani jeden z nás nepromluvil.
"Ty nejsi jako ostatní..." začala jsem. "Jsi výjimečný, že jo ?" zeptala jsem se ho nenápadně abych zjistila jestli je jako já.
"No...Dá se to tak říct, ale i kdybych ty kouzelné schopnosti neměl, tak bych nebyl jako ostatní." odpověděl.
"Jak víš, že jsem stejná jako ty ?" stále nechápu jak na to přišel.
"Ty si nikdy necítila to 'tajemno' kolem mě ?"
"Jo cítila. Pořád, ale myslela jsem že to cítí i ostatní."
"Ne...To cítíme jenom my. Já jsem kolem tebe taky cítil tajemný okruh."
"Ty svoji moc používáš ?"
"Ty snad ne ?" divil se.
"Ne. Jednou jsem kvůli ní málem zabila babičku, takže ne..." odpověděla jsem zahanbeně. Nerada jsem mluvila o tom, že někdo málem zemřel kvůli mě.
"Tak to jsi asi dost silná. Je těžký tomu odolat. Taky jsem to chtěl nějak potlačit, ale bylo to silnější než já. A navíc nejsem tak úplně normální. Mám ještě jednu docela temnou stránku se kterou se snažím bojovat, ale poslední dobou mi to moc nejde a proto jsi tu. Potřebuji tvoji pomoc."
Teď mě opravdu vylekal. S čím bych mu mohla já pomoct ? A navíc je mi jasný, že k tomu budu muset využít svoje magické schopnosti a tomu se už dva roky snažím odolat. Srdce se mi rozbušilo jak o závod a začala jsem se neskutečně rychle potit. Bylo to jako byste čekali na smrt. Měla jsem obrovský strach, ale tu otázku jsem položit musela.
"Co jsi zač ?!" s těží jsem vydechla a v zápětí mě do hlavy bodla ohromná bolest.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 16. února 2013 v 11:38 | Reagovat

Páni! Tak to je vážně úžasný a napínavý! Už se těším jak to bude dál :) Ten kluk- Ryan je fakt trošku děsivej :D
A rozhodně se mi to líbí! Prostě úžasná kapitola :)) Těším se až přidáš další, vážně mě to chytlo, krásný příběh :D!

2 Light Light | 16. února 2013 v 11:42 | Reagovat

[1]: Tak to fakt znova moc děkuju :D Snad se budou líbit i ty další kapitoly :DD

3 m-ruselova m-ruselova | E-mail | Web | 17. února 2013 v 9:24 | Reagovat

[2]: myslím, že určitě jo ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama