To si nevybereš - 5. Nečekané NE!

17. února 2013 v 14:04 | Light |  To si nevybereš
Kapitolak věnovaná především mé nadšené čtenářce m-ruselova :) ...Děkuju, že to čteš :)


Popošel ke mě blíž a zadíval se na mě zblízka.
"Neboj nezdá se ti to." ujišťovala jsem ho.
"Co tu...?" nějak mu dneska asi nebylo do hovoru.
"Doufám, že ti nevadí, že jsem se ti sem takhle vloupala, ale měl jsi odemknuto, tak jsem vešla." omlouvala jsem se mu.
"V pohodě...Potřebuješ něco ?" stále byl zmatený.
"Dneska jsem jedné malé holčičce a jejím rodičům zachránila život. No spíš to bylo ještě batole. Seděla pod velkým bukem na náměstí. Uhodil do něj blesk a začal padat. Rodiče té holčičky se k němu rozběhly, aby ho zachránili, ale mě bylo jasné, že to nestihnou. Zabilo by je to všechny. Musel jsem něco udělat. Posunula jsem ten strom dozadu, takže se naštěstí nikomu nic nestalo. Strom spadnul za dítě, kde naštěstí nikdo nebyl." vyprávěla jsem mu.
"Takže si použila svou moc ?" ujišťoval se.
Neodpověděla jsem. Jen jsem přikývla.
"To je super !" radoval se.
"Myslíš ?"
"Vím to. Je to skvělý pocit, když někomu zachráníš život. Nikdy tě to neomrzí." úplně se rozzářil.
"Ty už jsi někomu život zachránil ?" podivila jsem se.
"Párkrát už jo, ale ono stačí i když zastavíš zloděje, nebo vrahy. I to se počítá, ale v poslední době radši svoji moc nepoužívám, protože se do toho začala míchat i moje vlkodlačí půlka a pak se to většinou zvrtne, takže..." zaskřípal zuby.
Usmála jsem se na něj a zapřemýšlela nad sebou. Mám pocit, že jsem konečně začal chápat kdo jsem a že mám na výběr kým budu a nemusím svádět žádné boje, protože moje dvě já se navzájem tolerují. Ryan to musí mít horší. Ten má jednu půlku sebe magickou a je rád, že ji drží za závorou, ale jeho druhá půlka je vlkodlačí. Většinou je v knížkách považují za ty zlé, ale já si o lidech dělám vlastní názory. Nejsem ovečka ze stáda. Můžou to být i hodná stvoření, ale po tom co, tak trochu, vím od Ryana to budou zřejmě zlá a zákeřná monstra.
"Přišla jsem tě podpořit a říct ti, že na to nejsi sám." povzbudivě jsem se na něho usmála.
"Ty jsi to někomu řekla ?" zděsil se a rychle vystřelil dál ode mě.
"Co blbneš ? To bych neudělala...Rozhodla jsem se, že ti pomůžu. Teda jen pokud o moji pomoc stále stojíš ?" doufala jsem, že si nenašel náhradu.
Nadšeně se usmál, ale než něco řekl, sklopil zrak na zem a, nyní se smutným úsměvem, pozoroval obrazce na nějakým papíře, který se válel na zemi.
"Našel jsi někoho jiného kdo ti pomůže ?" přerušila jsem ticho.
Ryan nic neodpověděl. Chvíli přemýšlel a zadíval se někam do dálky z okna. Po chvíli jen přikývnul a opět se podíval na mě.
"Ne. Nezlob se, ale tvoji pomoc už nepotřebuji...A pokud ti neleží na srdci nic jiného..." řekl a hlavou kývl směrem ke dveřím.
To snad ne ! On mě vyhazuje ! Já mu jdu nabídnout pomocnou ruku a on takhle ! Vztekala jsem se v duchu.
"Fajn...Chápu..." řekla jsem co nejmileji jsem dovedla a odešla.
Venku jsem naštvaně kopala do odpadkového koše. Vzbudila jsem tím pár lidí, kteří vykoukli z oken a začali na mě řvát ať vypadnu a ničím si majetek někde jinde. Měla jsem chuť jim všem zalepit ústa, nebo je aspoň zaplnit nějakými roubíky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebude zas taková sranda s tou magii, jelikož nějaká žena brzy přestala řvát když se dusila smradlavým roubíkem. Rychle jsem odběhla pryč. Došlo mim, že opravdu nic není tak jednoduché jak se zdá a že nevím do čeho se pouštím. Musím se naučit více se ovládat. A ne jen sebe, ale také svou moc.
Když jsem šplhala po laně do svého pokoje, vyšel ven taťka, protože jsem omylem shodila víko z popelnice, která se nám začíná pomalu, ale jistě rozpadat.
"Je tam někdo ?" ptal se a v ruce držel paličku na maso.
Snažila jsem se nehýbat a zklidnit svoje dýchání. Táta šel víko zvednout. Cestou hrozilo, že mě uvidí, ale naštěstí neměl v ruce baterku a venku už byla velká tma. Divila jsem se, že ještě nespal. Blížil se směrem ke mě. Ruce mi slábly a hrozilo, že se každou chvíli pustím. Nakonec se táta otočil a odešel. Já jsem došplhala ten zbytek a už jsem byla v pokoji. Ve své 'komnatě' kde si člověk dělá co chce. Co se mi chtělo zrovna teď dělat ? Řvát. Kopat. Brečet. Spát. Vyřešila jsem to tedy tak, že jsem si lehla do krásně načechraných polštářů a začala jsem do nich řvát, kopat do postele a slzy mi stékali po tvářích, takže můj polštář byl brzy nasáklí slanými slzami, které tekli z mnoha důvodů. V hlavě jsem měla guláš. Dneska jsem zachránila tři životy. Byla odmítnutá s pomocí. Zacpala nějaký ženský pusu roubíkem. Rozkopala městský majetek a zjistila jsem, že vlastně sama potřebuji pomoc.
Jak tohle všechno dopadne ? Nemám tušení...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 17. února 2013 v 15:14 | Reagovat

Páni, jsem teda vážně dost napnutá! :) Opět velmi povedená kapitola, jako vždycky :) Jinak moc děkuju za věnování :D! A nemusíš děkovat, že to čtu, mě to baví :))!! A moc ;)

2 Light Light | 17. února 2013 v 15:19 | Reagovat

[1]: Ok :DD Tak poděkuju za koment :DD Moc děkuju! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama