(Ne)Mrtvá - 4.díl

29. března 2013 v 10:06 | Light |  (Ne)Mrtvá

Po dlouhý době jsem se předevčírem dala do psaní, ale nestihla jsem vám to sem hodit...Takže tu máte po dlouhé době další kapitolku :D


Auto...Smyk...Dvě světla hledící na mě jak zlé znamení. Nedokázala jsem se ani pohnout. Neuhnula jsem se ani o pitomý centimetr. Vlastně na to nebyl ani čas. Bylo to, jakoby se čas zastavil, ale vy neměli tu výhodu aby jste se pohnuli...Byli jste také zpomalení.
Z toho všeho si pamatuji jen pár malých úseků. A z těch úseků jsem si dala dvě a dvě dohromady. Srazilo mě auto. Přijela pro mě sanitka. Byl tam se mnou i Edr a držel mě za ruku. Pak mám chvíli temno a pak už jen to jak ležím na nemocničním pokoji. Nikdo tam se mnou nebyl. Byla jsem tam sama. Venku byla zvláštní tma a fučel vítr. Do pokoje vešla sestřička a zeptala se mě na něco. Ani nevím na co, ale odkývla jsem jí to. Koukala jsem ven. Větve stromů se prohýbali. Listy opouštěli své větvičky a mizeli někde v dálce.
"Jsi celá?" ten hlas znám! Snažila jsem se pousmát a otočila jsem hlavu směrem ke dveřím. Stál tam. Neopustil mě. Byl tu se mnou. Jediný...
"Tys mě tak vyděsila!" rychle přiběhl k mé posteli a vlepil mi pusu na tvář. Asi jsem trochu zrudla, ale to bylo vedlejší. Koukla jsem na něj. On brečel! Brečel před tím než sem vešel a brečí i teď!
"Nebul." pousměji se na něj. Úsměv mi oplatil. Měla jsem šílenou radost že tu je!
"Co se to tam dělo?" ptám se, když si uvědomím, že se tam střílelo.
"No...nic." mávnul rukou a pohladil mě po hlavě.
"Nic důležitýho." opět mě dal pusu. Nyní na čelo.
"Asi by se mi takový věci měli dít častějc." usmála jsem se.
"Proč?" zděsil se. Asi mě nepochopil.
"Abych častějc dostávala pusy." v tu ránu mi vlepí ještě jednu na druhou tvář. Oba se začneme smát, ale já mám menší problémy. Špatně se mi dýchá.
"V poho kámo?" nespokojeně se zamračí.
"Jo." přikývnu.
"Potřebuju...potřebuju vzduch!" točí se mi hlava!
Edr rychle běží k oknu a otvírá ho. Jenže to mi nestačí! Mám pocit, jakoby se moje plíce scvrkli. Jako kdybych byla hluboko pod vodou a nemohla se nadechnout. K tomu jsem ještě čekala kdy mi pukne hlava! Takový tlak! Bylo to příšerný! Strašná bolest!
"Kámo!" slyším Edrův hlas, ale jakoby byl z dály. Rukama se chytám za hlavu a zavírám oči.
"Bolí to!" z očí se mi řinou slzy a chtě nechtě si sedám.
"Šššš...Budeš v cajku kámo!" Edr je hned u mě a pevně si mě k sobě tiskne. Taky brečí, nebo musím brečet z hlavy, což mi nedávalo smysl.
"Ed...Edře!" křičím jak na lesy, ale nevím jak jinak si pomoci. Musím ze sebe tu bolest nějak dostat, tak zkouším všechno možný...Bohužel to, že budete křičet vám nepomůže.
"Sestři!" Edr mě pouští z náručí a běží zřejmě ke dveřím a křičí na chodbu. Pak opět sedí u mě a pevně mě objímá. Bolest mě pomalu přechází a já ztrácím kontrolu nad svým tělem. Najednou nemohu nic ovládat.
"Kámo drž se!" šeptá mi Edr do vlasů. Chci přikývnout! Chci ho poslechnout! Chci mu něco říct! Cokoli! Ale nejde to. Pak už ani nevím, jestli jsem měla otevřené oči nebo ne. Prostě si pamatuji akorát tmu. Byla všude kolem mě. Byla jsem jako v černé krabici izolovaní od všech lidí. Když jsem se otočila, uviděla jsem zrcadlo. Viselo...Asi na zdi, nebo ve vzduchu? Šla jsem k němu blíž. V odrazu zrcadla jsem viděla bílé stěny. Bílé stěny a uprostřed nich stojící dívku. Dívku s černými vlasy. V černých kalhotách a v černém triku. Boty neměla, ale nehty na jejích nohou i rukou byli nalakované na černo. Oční linky by viděl snad i slepý, ale čeho si vážně nešlo nevšimnout, byli křídla. Černá velká křídla trčící mi ze zad. Lekla jsem se toho zjevu naproti mě! Bála jsem se toho. Otočila jsem a chtěla utíkat, ale najednou ta zrcadla byla všude. Po chvíli jsem to byla já ta osoba s křídli a černě oblečená pobíhající v bílé místnosti. Nevím jak dlouho mi trvalo, než mi to došlo. Ten odraz jsem já!
"Edře!" rozkřikla jsem se a hledala jakoukoli cestičku vedoucí ven z tohoto příšerného snu! Cestičku vedoucí ven, rovnou k Edrovi! Do jeho obětí! Chtěla jsem být opět tam kde jsem se cítila chráněná.
Místo únikové cesty jsem našla lahvičku. Černou lahvičku bez nápisů. Otevřela jsem ji a přičichla. Smrdělo to jako odlakovač. Lahvičku jsem zavřela a položila na její místo. Otočila jsem se a uviděla vatu. Bílou vatu všude kolem sebe. Trochu sem ji tedy vzala a vylila na ni trochu náplně té černé lahvičky. Zkusila jsem odlakovat pár nehtů na rukou. Když jsem si odlakovala už třetí prst, tak jsem zaječela zděšením. První nehet, kterého jsem se dotkla touto vatičkou a on hned dostal barvu pravého nenalakovaného nehtu, byl opět černý!
"Co to..." polykala jsem ta slova a běžela pozpátku. Nevím proč, ale prostě jsem nebyla schopná se otočit.
"Edře!" křičím znovu a běžím dál.
"Ten tě neslyší." ten hlas promluvil zároveň, když jsem do něčeho vrazila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama