To si nevybereš - 6. Sledován

30. března 2013 v 10:42 | Light |  To si nevybereš
Tak tu pro vás mám po delší době opět pár kapitolek :) ...


Tak a máme tu osudný den, kdy se má jednomu člověku stát osudná věc. Co je to za den ? Dnes je úplněk. A co je to za člověka ? Jmenuje se Ryan a je to vlkodlak.
Sice vím, že mě odmítl, ale jak jsem už říkala. Já se jen tak nevzdám.
K snídani jsem si dala dvoj tou porci než obvykle. Mamka ještě spala a taťka jel do obchodu. On je ranní ptáče, ale to se o mamce říct nedá. Ta se ráda vyspí aspoň do deseti. Ráda bych řekla, že to mám po ni, ale bohužel bych lhala.
Do, předem připraveného baťohu jsem si dala další zásoby jídla a pití. Rychle jsem rodičům napsala vzkaz, kde jsem jim oznámila, že od rána budu pryč a spím u kamarádky, tak ať si nedělají starosti. Vím, že to je špatné, když jim takhle lžu, ale cítím, že musím Ryana sledovat. Aspoň dneska, když je ten úplněk.
Venku pořádně pražilo slunce a batoh nepatřil mezi nejlehčí. Vrátila jsem se tedy opět domů, abych si místo kalhot vzala kraťasy. Kalhoty jsem schovala do batohu a přibalila jsem další dvě flašky s vodou a pro jistotu jsem si vzala i peníze na kterém jsem před tím zapomněla.
Šla jsem k bytovce, kde bydlí. Potichu jsem se vplížila až k jeho dveřím. Tam jsem se snažila najít jeho mysl, ale marně. Zřejmě není doma. Dveře byli zamknuté a ťukat jsem nechtěla. Odešla jsem tedy opět ven a posadila se pod nejbližší strom abych byla aspoň trochu ve stínu. Vytáhla jsem knížku a začala si napůl číst. Nenápadně jsem totiž sledovala vchodové dveře bytovky. Čekala jsem jestli Ryana uvidím vstupovat, nebo vystupovat. Nic jiného mě nenapadlo a tak jsem tvrdla pod stromem několik hodin. Snědla jsem si oběd a stihla vypít celou láhev bublinkové vody. Teď jsem strašně potřebovala na záchod, ale žádné toalety tu poblíž nebili a nechtěla jsem chodit někam dál, abych ho náhodou nepropásla.
"Co mám sakra dělat ?!" vztekala jsem se a chodila z místa na místo. No řekněte kolikrát se vlkodlak mění poprvé za život ? Vždycky to je jen jednou. Co s tím ?
"Nezlobte se..." špitla jsem a rozběhla se na náměstí do cukrárny. Myšlenkami jsem se snažila zůstat pod stromem a vyčkávat Ryana, ale čím dál jsem byla, tím míň reálné to bylo. No vlastně tohle moc reálně nezní, takže jinak. Čím dál jsem byla, tím míň možné to bylo.
Jak naschvál byl záchod už zabraný. Byl tam nějaký chlap a trvalo mu to dlouho. Doufám, že si nemyslíte, že chodím na pánské záchody, ale v cukrárně je jen jeden a pokud tam chcete jít, tak si musíte říct o klíček.
Konečně už jsem byla z cukrárny venku. Běžela jsem jak nejrychleji jsem uměla. Napadlo mě, že všechno zastavím a budu se hýbat jen já, ale pak mi došlo, že nevím jistě jestli to bude působit i na Ryana a pokud ne, tak by mě snadno odhalil a to nechci. Z nějakého důvodu mě tam nechce a já musím vědět z jakého. A navíc mu moc nevěřím, že našel někoho jiného. Proč mě tedy minule unášel a vykládal to jak jsme jenom my a jak procestoval půlku světa, nebo kolik že...No prostě se mi to nějak nezdá. Celou tu dobu co jsem s ním včera v noci mluvila, tak si hlídal myšlenky, abych se mu do hlavy nemohla dostat. Při našem prvním setkání to také dělal, ale tohle bylo jiné. Něco skrýval a já musím zjisti co a proč.
Doběhla jsem pod strom v čas. Zrovna Ryan vycházel z bytovky. V ruce měl několik peněz, které si v rychlosti přepočítal a pokračoval dál v cestě. Sledovala jsem ho. S nikým se během cesty nebavil. Pozdravy neopětoval. Prostě šel jak tělo bez duše. Zastavil u nějakého obchodu kde stála tři kola. Jednomu, pomocí magie, odemknul zámek a sedl na něj. No skvělý ! Co teď ? Nechci být zlodějka...Ale tohle je výjimečná situace. Promiňte...
Vzala jsem si jedno ze zbylých dvou kol a sedla na něj. Bylo docela náročné ho sledovat aniž by mě viděl. Během cesty mě napadlo, že bych se mohla proměnit v něco jiného. Uviděla jsem kolem pobíhat psa. Rychle jsem zastavila. Slezla a zapátrala po vnitřní síle magie. Kůže se mi rozzářila. Místo mě tam stál sibiřský husky. No když už pes, tak aspoň ať pěkně vypadá ne ? Chvíli trvalo, než jsem se zorientovala a navykla si na chůzi po čtyřech. Zprvu jsem šla pomalu. Když jsem měla pocit, že už jsem na to přišla, rozběhla jsem se. Ovšem ne na moc dlouho protože mě mé nožky zradili a já jsem se pěkně natáhla. Naštvaně jsem zaštěkala a dala se znovu na cestu.
Konečně jsem chápala jak na to. No od teď obdivuji všechny čtyřnohá zvířata s ocasem. Je docela těžké ovládat své tělo, když na to nejste zvyklí.
No už jsem si to docela rychle klusala a ke všem shodám náhod se Ryanovi rozbilo kolo. No...Píchla mu guma, takže dál musel po svých.
Běžela jsem za ním. I když jsem byla pes, tak jsem se snažila aby mě moc neviděl. Už tak začal být nervózní a stále se ohlížel jestli ho někdo sleduje, nebo jestli se mu to jenom zdá. Cítila jsem jak se mu zrychluje dech a jak zrychlil tempo. Nevím jestli jsem to cítila jako pes, nebo to cítila má magická půlka. Teď jsem opravdu nevěděla.
Ryan prošel celým městem aby se sešel s nějakým chlapem. Schovala jsem se za roh nějakého opuštěného baráku a zbystřila sluch.
"Vy jste pan Lecoln ?" zeptal se Ryana.
"Ano...No jsem jeho syn. On zapomněl, že u vás objednával klec a musel někam odjet. On to je veterinář. Někde potřebovali jeho pomoc, tak mi zavolal abych to za něj převzal." řekl a nenápadně se ohlédl, jestli ho stále někdo sleduje.
"Máte občanku ?" zeptal se ho cizí chlap.
Ryan sáhl do kapsy. Vytáhl peníze a pak i občanku. Podal ji neznámému a koukl se za něj na obří klec pro dva lvy.
"Dobře...Tak to tedy tadyhle podepište...Chcete to i někam odvézt ?" podal Ryanovi nějaké papíry na podpis.
"Ano. Bude to něco stát ?" zjišťoval Ryan.
"Podle toho jak to bude daleko."
"Tak já vás tam navedu." odpověděl Ryan a aniž by se zeptal, sedl si na místo spolu jezdce do auta, které mělo přidělaný vlek ve kterém byla ta klec.
To snad ne ! To mám jako vážně běžet za autem ? Ne ! Rychle jsem přiběhla k vleku, když si řidič nasedal a vyskočila jsem vedle klece. Bylo tam sice málo místo, ale já jsem se rychle proměnila v malou myšku, takže se to zvládnout dalo.
Opět vyjeli do města. Jeli na opačný konec, takže jsem byla ráda, že jsem za nimi nemusela běžet. Zastavili až daleko za městem někde na začátku lesa, kde bylo hodně kopečků, takže se klec dala krásně schovat a lidé z města ji neviděli. Navíc tu nebyla žádná cesta, jen jedna zastaralá polní po které se už nejezdí.

O pár hodin později...
Je osm hodin večer. Klec je důkladně schovaná a Ryan na ní naházel ještě nějaké větve od stromů, aby si jí nikdo nevšiml. Čím déle byl venku mimo klec, tím více byl nervózní. Nakonec vlezl do klece. Zamknul se třemi řetězy a posadil se do prostřed. Vzal si dovnitř akorát pití. To bylo všechno. Sledovala jsem ho stále schovaná za jedním kopečkem.
Čekal až přijde proměna, ale nikdo jiný než on tu nebyl. Zřejmě lhal, ale teď nemám náladu to řešit. Budu čekat stejně jako on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 31. března 2013 v 13:51 | Reagovat

páni, skvělé jako vždy :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama