To si nevybereš - 8. Dohoda

18. dubna 2013 v 20:12 | Light |  To si nevybereš
Tak po dlouhé době opět kousek na čtení :)...Doufám, že se bude líbit...Omlouvám se, ale nějak nestíhám, tak jsem ráda, že vám sem můžu vložit aspoň toto :)...


Něco mě kouslo do ruky. Leknutím jsem otevřela oči a posadila se. Tím rychlím pohybem mě opět rozbolela hlava. Naproti mě byla klec ve které ležel Ryan, nyní už v lidské podobě. Koukla jsem se na ruku co mě kouslo. Byl to jen komár. Divila jsem se, že to tak bolelo a že právě toto mě probudila. Stále se krmil mou krví. Za jiných okolností bych si ho zvědavě prohlížela, ale teď nebyl čas. Druhou rukou jsem ho plácla a jeho rozmáčklé tělo otřela do trávy. Pomalu jsem se postavila, aby se mi znovu nezamotala hlava, a vyrazila ke kleci kolem které byly poničené pasti sloužící na ochranu lidí před vlkodlakem. Teď už byly k nepoužití, ale bohužel nevím jak k tomu došlo. Omdlela jsem dřív než všechno tohle skončilo.
Klec jsem pomocí kouzel otevřela a rychle přiběhla k Ryanovi. Naštěstí ještě dýchal, takže se mu nic nestalo. Polila jsem ho vodou z flašku, která byla nejblíže. Rychle lapal po dechu a rukama se bránil před tečící vodou.
"Co děláš ?!" vylekaně na mě vychrlil.
"Klid kámo..." uklidňovala jsem ho, ale nemohla jsem si úsměšek nechat jen pro sebe.
"Co tu děláš ?! Říkal jsem, že tvoji pomoc nepotřebuji !" naštvaně sykl a začal pomocí magie upravovat okolí, aby nikdo nezahlédl vlkodlačí stopy.
"Tak promiň, že jsem se ti snažila zabránit v zabití bezbranných lidí ve městě !" štěkla jsem na něj, ale doopravdy jsem naštvaná nebyla.
Na chvíli jsme se oba odmlčeli. On upravoval okolí a já se pustila do oprav klece. Po chvíli přišel ke mě.
"Co se vlastně stalo ?" zeptal se, nyní klidným, ale trochu starostlivým hlasem.
"No docela šíleně ses proměnil ve vlkodlaka, podařilo se ti jedním mávnutím přeseknout ty řetězy a pak ses vrhl na mě. Svázala jsem tě kořeny, proměnila se v tygra, ale to moc nepomohlo, navzájem jsme si pohryzali krky a nakonec ses trochu dusil v ohni. Pak jsem tě sledovala a najednou jsem omdlela. Jediné co vím bylo to, že si na mě koukal, ale barva tvých očí se stále měnila..." ten konec jsem stále nechápala.
"Ne...To tvoje oči se měnili. Jednou zlaté, pak oranžové, zelené...No hodně barev. Pak mě zabolela hlava a všechno bylo rozmazané a já spadl na zem. Co se stalo s tebou už jsem nevěděl, ale myslela jsem si, že za to můžeš ty." podíval se na mě trochu podezíravě.
"Já si právě myslela, že to je tvoje práce." divila jsem se.
"Koukni se mi do očí." řekl Ryan.
"To jako proč ?" to mi fakt nedávalo smysl.
"Koukni se mi do očí a řekni to ještě jednou. Chci vědět jestli mluvíš pravdu a něco přede mnou neskrýváš."
Udělala jsem co chtěl, ale na oplátku on musel udělat totéž. Navzájem jsme si nechali otevřené mysle a procházeli jsme se nimi. Zprvu jsem se bála, že mě podfoukne a bude se hrabat i v myšlenkách, které s dneškem nemají nic společného, ale ukázalo se, že mu mohu věřit.
"Hele...Jak dlouho jsme byli v bezvědomí ?" zeptal se mě Ryan, jelikož už byl druhý den. Hodinky ukazovali něco kolem půl páté ranní.
"No, když jsem se sesypala tak mohla být asi jedna hodina. Nevím. Ty ses začal proměňovat přesně o půlnoci a to honění a štěkání chvíli trvalo. Možná před jednou. Vážně nevím jistě." odpověděla jsem a také jsem se divila, že jsme byli mimo tak dlouho, ale hlavně jsem začala mít strach, že nás někdo mohl vidět.
"Myslíš, že nás někdo viděl ?" myslel na to samé.
"Já doufám, že ne, ale byl jsi docela hlasitý..." řekla jsem ustaraně.
"Co s tím mám dělat ?" zeptal se ztrápeně.
"To já nevím, ale rozhodně na to nejsi sám. Jasný ?" koukám na něj a čekám jestli mě znovu odmítne.
Jen přikývl.
"Mám jednu otázku. Proč jsi mě řekl ne, když jsem ti nabízela svou moc ?" položila jsem mu otázku, která mi vrtala hlavou.
"Měl jsem strach, že někomu ublížím a ty jsi jediná s touto mocí, takže jsem si nemohl dovolit tě omylem zabít jako první, kdyby se stalo nejhorší..." odpověděl a zahleděl se do trávy.
Oba jsme seděli na kleci a koukali pod sebe na spálenou trávu z jednoho ze čtyř kruhů. Zbytek už byl uklizený, ale je těžké nahradit něco živého úplně tím samým, takže ohnivý kruh se uklízel nejdéle a nejhůře.
Ryan se pokoušel skrýt klec pomocí kouzla, aby byla neviditelná a aby lidi mohli chodit v místě kde stojí. Moc mu to nešlo a já jsem mezi tím jedla svačinku z batůžku, který jsem s sebou přitáhla. Byla zábava ho sledovat, jak se vzteká. Takhle mi nepřipadal vůbec nebezpečný, ale když si vzpomenu jak se vztekal jako vlkodlak...Raději ani nemyslet.
"Chci ti poděkovat, že jsi mě sledovala." řekl Ryan když jsme se v šest ráno vydali na cestu zpátky do města.
"Tak mi poděkuj a neříkej, že by si chtěl." řekla jsem posměšně.
Nechápu proč tohle lidi říkají. Tak ať poděkují a neříkají 'Chci ti poděkovat...' . Musela jsem se mu smát.
"Co když jsem chtěl říct nějaké ale ?" opáčil Ryan a zvedl jedno obočí čímž dal najevo, že chce slyšet odpověď.
"Nechtěl. To bych poznal." prohodila jsem ledabyle.
"A jak ?" ptal se s úsměvem na rtech.
"Nechal sis otevřenou mysl." odpovím a mrknu na něj.
Teď jsem ho dostala. Oba se cestou zpět chychotáme. Zatím máme v plánu skočit do cukrárny, jelikož mě Ryan pozval na nějaký zákusek za včerejší pomoc, pak plánujeme jít každý svou cestou domů.
V cukrárně jsme se domluvili na spolupráci. Já mu budu pomáhat při proměnách a on mi bude pomáhat v zdokonalování mé magie (i když myslím, že po včerejšku to bude jen minimální potřeba). Také jsme se domluvili, že od teď budeme oba chránit naše město Cryptic City a chránit lidi. Možná to zní směšně, ale já si za svým budu stát a stále si myslet, že je dobré pomáhat druhým (pokud nemají nekalé úmysly).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama